Součástí naší jarní kampaně je téma věku. Jelení šperky posíláme do světa s láskou a s přesvědčením, že sluší každé ženě – od mladé slečny přes zralou dámu až po aktivní seniorku. A naše zákaznice jsou toho důkazem! Nepovídali jsme si nimi tentokrát o módě či stylu, ale hlavně o nich samotných v souvislosti s tím, co právě prožívají a jak se cítí.

Odpovědi, které nám mnohdy vzaly dech, doprovází nové jelení kousky,
na které máte prostě věk!

Tereza K.
36 LET

Co mě na mém věku baví a co zlobí
Baví mě reakce lidí, když zjistí můj skutečný věk, ve většině případů mě tipují na méně. Přiznávám, že mě to těší a svým způsobem si mladší vzhled i užívám. Zatím mě nezlobí nic, a tak pevně věřím, že tomu bude i nadále.

Co bych už nikdy neodkládala na později
Na později bych už nikdy neodkládala můj tajný a nejspíše již nesplnitelný sen – maraton. Promarnila jsem příležitost při nejlepší fyzičce, radosti z běhaní a chuti závodit.

Jakou nejbláznivější věc jsem v poslední době udělala
Zamilovala jsem se do výrazně mladšího muže, chvilku mu trvalo, než mě „uhnal“, ale stálo to za to a vztah klape. Jsem spokojená. 

Kdy hrdě říkám: „Mám na to věk…“
To vůbec netuším! Nikdy si asi neříkám, že mám na „to“ věk. Beru vše tak, jak přichází... 

Co bych vzkázala nebo popřála mému mladšímu/staršímu já?
Mladšímu „já“ bych vzkázala, že vysoká škola nemusela být ztráta času. Ale nikdy není pozdě si ji dodělat. Staršímu, aby se méně stresovalo a některé lidi a situace si k tělu nepřipouštělo tolik jako současné „já“. 

Lucie H.
55 LET

Co mě na mém věku baví a co zlobí
Baví mě můj vnouček a zlobí zhoršující se zdraví.

Co bych už nikdy neodkládala na později
Návštěvy u rodičů a dalších příbuzných. Nemusí být už další šance… a zůstane spousta nezodpovězených otázek. Ale i promlčený čas s nejbližšími je skvěle strávený. Jen to člověk bohužel opravdu pochopí pozdě. Žádné objetí ani polibek nejsou navíc.

Jakou nejbláznivější věc jsem v poslední době udělala
Pustila jsem se do rekonstrukce hodně starého domu. Skrývá četná překvapení a výzvu za výzvou.

Kdy hrdě říkám: „Mám na to věk…“
Hrdě to neříkám nikdy. „Mám na to věk“ si říkám jedině v duchu, když se objeví další věc, kterou už nezvládnu, další nemoc či omezení. Není to pro mě věta o hrdosti, ale o smíření se s nevyhnutelným.

Co bych vzkázala nebo přála mému mladšímu já?
Věř si. Nepochybuj o svých rozhodnutích. I když za léta, kdy budeš doma pracovat po nocích, tvrdě zaplatíš zdravím, bude to stát za to, celé dny budeš mít čas na děti. Jsou to nejlepší, co tě v životě potká. Užij si s nimi každou společnou minutu.
P. S. A jestli chceš fakt zhubnout, zkus to do padesátky. Pak už snadněji zařídíš světový mír – než sundáš pár kilo.

MICHAELA K.
75 LET

Co mě na mém věku baví a co zlobí
Nikdy jsem svůj věk neřešila, ale na tomto věku je úžasné, že odpadly povinnosti, že už nic nemusím a mohu dělat to, co chci. Mám čas na vnuka, rodinu, čtení, mám čas na setkávání s přáteli – chodíme na výstavy, do divadla, kina, mám čas na koníčky, jako je třeba chalupaření. Baví mne celý den pobíhat po zahradě a pečovat o keře a kytičky. Nedělám chyby, které jsem dělala jako mladá, dělám totiž chyby, které dělají ti starší. Zlobí mě úbytek svalové hmoty, občas se přihlásí problém se zdravím. Mám ale radost z každého dne a beru s nadhledem, co život přináší.

Co bych už nikdy neodkládala na později
Nikdy bych neodkládala výuku cizích jazyků – nyní mám čas, ale už mně to nejde, a řízení auta.

Jakou nejbláznivější věc jsem v poslední době udělala
Chystám si objednat jízdu na elektrokoloběžce, moc se mně tento dopravní prostředek líbí.

Kdy hrdě říkám: „Mám na to věk…“
Ještě se mi to nestalo. Hrdě to říkat... Radit ale svému okolí můžu – mám na to věk.

Co bych vzkázala nebo přála mému mladšímu/staršímu já?
Nejdůležitější je zdraví, proto bych si přála, aby celá rodina byla zdravá a já stále soběstačná.

DANA V.
70 LET

Co mě na mém věku baví a co zlobí
Baví mě úplně všechno. Vše dělám s radostí, mám přirozenou potřebu uléhat večer – i když třeba vyčerpaná – s pocitem, že den měl smysl a je za mnou něco „vidět“. Baví mě chodit stále ještě do práce (už jen na dva nebo tři dny v týdnu), zajít na krásný koncert, pěkné divadelní představení, na přednášky se zajímavými osobnostmi, poznávání různých nových míst, která jsme ještě nenavštívili, památky, pěší túry, výlety. Stejným dílem mě baví přítomnost a společnost vnoučat, která mají tak pozitivní energii.
Co mě zlobí? Zlobí mě negativismus, zloba, závist, neomalenost, bezohlednost, pohodlnost, lhostejnost, nechuť občas udělat cokoli navíc – prostě jen tak, přetvářka a faleš… ani se to nedá vyjmenovat. Přesto neztrácím naději. Je u nás spousta úžasných a schopných lidí – i mezi mladými! Jen je třeba poslouchat správné zprávy a informace.

Co bych už nikdy neodkládala na později
Neodkládala bych častější setkávání s přáteli. Naopak bych trochu ošidila uklízení doma (bylo by i tak uklizeno a útulno, říká manžel). Ale to je ta zkušenost, která přichází s přibývajícími léty.

Jakou nejbláznivější věc jsem v poslední době udělala
Sama za sebe, obávám se, žádnou (tedy takové jako let balonem, skok padákem apod.). V tom mi s největší pravděpodobností brání můj stále velký smysl pro zodpovědnost (co kdyby..., ještě mě potřebují…) – říká to o mně i moje kamarádka. Nevím… Ale ani jsem po tom nikdy netoužila. Takže zůstává „bláznění“ a dovádění s vnoučaty, která miluji.

Kdy hrdě říkám: „Mám na to věk…“
Když si mohu dovolit a dopřát i to, co jsem si na svůj úkor – ale dobrovolně, ráda a s láskou k druhým – odpírala a nemusela to nutně mít. Znamená to dělat radost sama sobě. Dělat vše, na co pro povinnosti nebylo tolik času. Dopřát si odpočinek, hrdě se ke svému věku hlásit a být svým způsobem pyšná na to, že i přes problémy spojené s věkem dokážu být stále aktivní. A také podle slov druhých vědět, že je jim v mojí společnosti dobře.

Co bych vzkázala nebo přála mému mladšímu já?
Díky mojí vzácné babičce, jejímu citlivému a moudrému vedení a mému naslouchání už v útlém věku jsem snad tolik kotrmelců a chyb v životě nenadělala. Jediné, co bych si vzkázala? Snad to, že bych se měla bývala méně trápit kvůli lidem, se kterými jsem se setkala, pro lidi, kteří si nezasloužili tolik pozornosti a péče z mojí strany. A přece jen nebýt tolik důvěřivá. I když… To bych zase už nebyla já. Byly to zkušenosti, které mě posouvaly životem dál.

KATEŘINA H.
25 LET

Co mě na mém věku baví a co zlobí
Že na něco jsem už „dost stará“ a naopak. Baví mě, že ke mně lidé z okolí přistupují s větší úctou a jiným očekáváním než před několika lety. V divadle mě už neberou jako úplného nováčka, ale rovnocenného partnera na jevišti. A kdybych měla odpovědět: co zlobí? Asi určitá větší zodpovědnost, nároky a „dospělost“, která už se ode mě v jisté míře očekává. Každý z nás by měl v sobě pořád mít malé dítě, které se občas vyklube na povrch – je hravé a chce si trochu zazlobit.

Co bych už nikdy neodkládala na později
Zatím jsem si tuto větu asi nikdy neřekla. Vše přichází a odchází v ten správný čas a je jen na nás, jak s vlastním časem naložíme. Jediné, co bych nikdy neodkládala na později, je čas strávený s mou rodinou a přáteli, protože je jen jeden a víc už ho nikdy nedostaneme. A já jsem za každou chvilku nesmírně vděčná.

Jakou nejbláznivější věc jsem v poslední době udělala
To je těžká otázka... v mém povolání je každý den bláznivý. Divadlo je „jednou nahoru, jednou dolů“ a člověk nikdy neví, s čím přijde další den, další projekt či představení. Takže nemohu říct nejbláznivější věc v poslední době, ale rovnou od doby, kdy jsem nastoupila na konzervatoř a rozhodla se pro tohle povolání.

Kdy hrdě říkám: „Mám na to věk…“
V mém případě ještě taková slova nepoužívám, jelikož se necítím natolik stará, abych na to měla právo. Viděla bych to spíš na nějakou dámu/pána či babičku/dědečka, ke kterým bych měla úctu a obdiv, protože starších lidí bychom si měli vážit a naslouchat jim. Přece jen jsou tu delší dobu než my a zažili toho oproti nám mladším daleko víc – a tím spíš mají právo na slova „mám na to věk“. 
Ale zrovna nedávno jsem byla po představení s kolegyní v restauraci a kolegyňka si chtěla objednat pivo… Jakmile vznesla u číšníka prosbu, okamžitě odvětil, že od nás bude chtít vidět občanky. Tak jsme se opravdu pobavily, že vypadáme o tolik mladší – přitom byl zjevně mladší než my!

Co bych vzkázala nebo přála mému mladšímu/staršímu já?
Přála bych mu, aby vždy říkalo a mělo svůj názor a za ním si stálo – jako mé nynější já v současnosti. Ale zároveň bych mu řekla, že ne vždy je pravda to, co chtějí ostatní slyšet, a proto ji říkat opravdu jen těm, co ji slyšet chtějí. A hlavně, aby vždy bylo samo sebou a dělalo věci nejlépe, jak je to v dané chvíli možné.